První pes - Besi (sibiřská husky)

První fenku sibiřskou husky Besi jsme si přivezli z bakovského útulku v listopadu 2003, tehdy jí byly necelé dva roky. Bylo to naše první setkání s tímto plemenem. Jak jsem se později poučila, byla Besi typickým představitelem, nádherná vzhledově, bílá s jedním okem modrým a druhým hnědým, vůči lidem bezmezně přátelská, doma klidná, poslušná, ovšem venku naprosto svobodomyslná, nezávislá na člověku, svéhlavá, milovala pohyb (samozřejmě na vodítku tahala) a všemu dominoval lovecký instinkt. Sama jsem v té době běhala, svým pohodovým tempem, když jsem poprvé vzala Besi s sebou, na mé 10-kilometrové trati mě zrychlila asi o 10 minut . A to byl pouhý začátek. Besi vnesla do mého života aktivitu a pravidelný pohyb venku. Mým druhým domovem se staly rozlehlé louky podél Jizery a okolní lesy, kde jsme spolu běhaly či chodily na dlouhé procházky. Špatné počasí pro mě rozhodně nebylo žádnou omluvou.

Besi výpravy do přírody milovala, při pohybu zejména na začátku našich výletů natěšená a po odpočinku nabitá energií působila nespoutaně, divoce (opakovaně se jí dostalo od kolemjdoucích výstižného označení bílý vlk), zatímco po pár kilometrech běhu přešla do vytrvaleckého tempa, kdy její pohyb působil neuvěřitelnou lehkostí a ladností, vypadala, že by tak mohla běžet nekonečně dlouho. I když naše běžné výpravy byly kolem 10-15 km, neměla problém zvládnout 30 km v běhu s kolem, tahala mě spolu s našimi dalšími třemi fenkami na koloběžce, a už ve svém pokročilejším věku vyzkoušela i tahání saní ve spřežení. Ale to předbíhám.

Po necelém roce od doby, kdy k nám Besi přišla, ji manžel naučil zvládat povely pravá a levá, a vyzkoušel s ní jízdu na kole. Besi to zvládla na jedničku. Od té doby se výpravy na kole staly pravidelnou součástí našeho života. Hlavně manželovi se zalíbilo, že Besi nadšeně táhla, podnikali jsme delší výpravy, vyjížděli navýlety i do vzdálenějšího okolí (Zvířetice, Michalovická Putna, lesy pod Bezdězem, Kokořínsko) a dopadlo to dle očekávání. Manžel se vezl, a já za ním šlapala jako o život, a nestačila... Vznesla jsem přání, že chci také svého tahouna, a dostala svolení opatřit druhou haskounku.

Přichází druhá husky - Tina

V prosinci 2006 jsem objevila v trojském útulku zatoulanou haskounku, byla dospělá, odhadovaný věk zhruba stejný jako tehdy 5-letá Besi. Po několika týdnech, kdy Tinu léčili v útulku (měla poraněný ušní boltec), jsme si pro ni jeli první středu roku 2007. Tina byla ihned ochotná k odchodu s námi. Vzhledově byla typickou sibiřskou husky, modré oči, tmavě šedý hřbet, bílý obličej, břicho a nožky. A také povahou - nejsvéhlavější ze svéhlavých do posledního dne svého života. Doma přijala zavedené zvyklosti, ale venku veškeré příkazy naprosto přehlížela. Trochu jsem měla obavy, jak Besi Tinu přijme. Besi se tvářila trochu jako primadona (ale čas a okolnosti ukázaly, že je to jen zdání), do té doby u nás jediný pes... Bes a Tinu jsme seznámili na louce u Jizery, přijala Tinu klidně, skoro jako samozřejmost (opět časem jsem zjistila, že pes, kterého pohladím, se přijímá, a to platilo i pro cizí psy, které jsme potkávaly na procházkách), a velmi brzy z nich byla nerozlučná dvojice.

S Tinou a Besi jsem si projížďky na kole či procházky po loukách a lesem vážně užívala. Přinášely mi klid do duše, nádhera přírody v proměnách ročních dob byla pohlazením, a jistě mi soužití s naší smečkou pomohlo překonat různé životní těžkosti. Se dvěma divoškami, nadšenými lovkyněmi všeho, co před námi prchalo, byla někdy procházka náročná, měla jsem co dělat, abych je udržela, hlavně, když zabraly nečekaně. Pak to pro mě leckdy končilo pádem, občas mě i kousek za sebou táhly, než jim došlo, že něco není v pořádku. To se pak ke mně vrátily, s výrazem omluvným, ale zcela jistě neslibujícím, že něco podobného už vícekrát neudělají. Naštěstí jsem se časem naučila "číst" jejich myšlenky a předvídat možné krizové situace, takže pak jsem dlouhodobě držela bilanci jednoho pádu ročně :-).