První bílý švýcarský ovčák - Iny

V červenci 2014 mi to nedalo, a i když jsem nechtěla nikomu přidělávat starosti dalším psiskem, neodolala jsem, a rozhodli jsme se, že si pořídíme štěně švýcarského ovčáka, zase fenku. Jak už jsem dříve psala, toto plemeno manžela už před časem zaujalo, a příležitost seznámit se nastala dříve, než jsme si tehdy mysleli. Začala jsem se poohlížet po štěňatech, ale ukázalo se, že už jsou rozprodaná, zbývali poslední pejskové, fenky žádné. Až nakonec jsem našla na internetu chovatelskou stanici z nedaleké Čisté u Horky, která měla z dubnového vrhu volné ještě dvě fenky. V pátek 18.7.2014 jsme se k paní Žákové vypravili a domů s námi jela Iny. Tehdy 11 týdnů staré štěně s bělavým kožíškem jako z vaty, s neodolatelnýma tmavýma očima a čumáčkem.

Doma na nás čekaly Besi, Tina a Daja. Iny přijaly v klidu, nevzrušeně, zdánlivě bez zájmu, Iny se tvářila sebevědomě, nedávala najevo žádný strach, neschovávala se, zkrátka zapadla do smečky, jako by tu byla odjakživa. Neuvěřitelně mě překvapila, že své štěněčí dovádění a někdy až zběsilé výtrysky radostné energie nesměřovala na své starší "tetičky". Tehdy už životem viditelně unavené Besi a Tinu neobtěžovala, ani Daju nepřesvědčovala, aby se do jejích skopičin zapojila. Spíše to vypadalo, že během dvou dnů pochopila, jaká jsou naše pravidla chodu domácnosti a dobré mravy smečky, a zklidnila se. Nedošlo ani na ničení našich věcí, likvidaci byly vystaveny dovolené předměty jako papírové krabičky, klacíky, jejichž ohlodání až rozkousání končilo úhledným nepořádkem, který se na dlažbě snadno zametl a uklidil, a bylo období, naštěstí poměrně krátké, kdy nejoblíbenější a každodenní činností před večerním usnutím bylo honění a roztrhání plastového kelímku od jogurtu. Postrkování kelímku po dlažbě či plovoucí podlaze s náramným rámusem a následné kousání přinášelo náležité uspokojení. Bylo kouzelné sledovat, jak postupně dochází energie, od zběsilého honění kelímku, přešla do lehu a kelímek kousala, a pak už téměř spící jen držela kelímek v tlapkách či zubech až zcela odpadla. Bývaly to rušné a zábavné půlhodinky před jejím nočním klidem, ale neobtěžovala tím žádnou z našich starších fenek, vystačila si sama.

Zvláštní kapitolu představuje naučení čistoty. Zpočátku jsem ji brala ven na vyvenčení každé dvě hodiny, i v noci (v letních měsících to byla pohoda, nebylo třeba se příliš oblékat), a skutečně neudělala doma žádnou loužičku až na 2-3 situace, kdy jsem si při nějaké návštěvě neuvědomila, že už je čas, a mrňousek to nevydržel. A jednou se počurala přes den ve spaní, možná se jí zdálo, že je venku. Spinkala bříškem nahoru a po probuzení měla na bříšku mokrý kožíšek :-). Venčení od samého začátku byl roztomilý rituál, zpočátku čůrala pár metrů od domu, ale brzy se vzdálenost prodloužila až k borovici téměř na hranici našeho pozemku, kde nějakou dobu bylo naše noční místečko. Dokázala nádherně sdělit, zda vyčurání splnilo potřebu, nebo zda půjdeme ještě o kousek dál udělat bobky :-). Když bylo hotovo, spokojeně se na mě podívala a otočila se k domovu, když bylo zapotřebí dalšího, následoval jiný pohled a pokračování v procházce.

Jak stárly naše haskounky Besi a Tina, procházky zpomalovaly a posléze bylo nutné i zkracovat. Dlouho jsem si neuměla představit, že Bes a Tinu nechám doma a na velkou procházku je nevezmu. Ale přišel čas, že jsem v nejstrmějším stoupání Besi nesla, protože už nemohla... Od té doby jsem dříve nerozlučnou smečku rozdělila na tým A pro Daju a Iny, které mě neúnavně proháněly po loukách, lesích, rovinách a kopcích, a tým B s Besi a Tinou. Mě bylo velmi líto, že už haskounky s námi nevyšlápnou na Žalý a neprojdou jiná oblíbená místa, ale ty to přijaly bez protestů a zřejmě i docela přivítaly. Chodily několikrát denně na krátké procházky, jinak odpočívaly doma či venku, podle počasí a jejich nálady. Takto to bylo více než rok. Na podzim 2015 bylo jasné, že Besi každým dnem ubývá sil. Svůj vysoký věk a nejspíš i vážné onemocnění snášela s neuvěřitelnou trpělivostí, ale těsně před Vánoci 2015 nadešel den, kdy už jsme měli pocit, že je to příliš, a nechali jsme ji uspat. Tina s námi byla ještě o 4 měsíce déle, rozloučili jsme se s ní po Velikonocích 2016.

Až s příchodem štěněte Iny jsme pochopili, že Besi, na první pohled typická haskounka, a hlavně povahou svobodomyslný a venku zcela soběstačný a nezávislý severský pes, musela být křížená s bílým švýcarským ovčákem. Na fotografii, kdy ležely vedle sebe stařenka Besi a čtyřměsíční štěně Iny je podobnost tělesné stavby fascinující. Až pak jsme si uvědomili, že delší srst Besi ve srovnání s Tinou, dlouhé chlupy na zadních nohách a neobvykle hluboký hrudník, na který nás spontánně upozornil pan doktor, když Iny uspával, jsou typické znaky bílých ovčáků. Také ve stavbě hlavy to bylo patrné, Besi měla užší lebku, méně nápadné čelo, trochu šikmou špičku čenichu a mandlový tvar očí oproti Tině, jejíž modré studánky byly o poznání kulatější.

Zůstala nám tehdy osmiletá Daja a dvouletá Iny, které milujeme, na Elu, Elsu, Besi i Tinu s vděčností a láskou vzpomínáme. Každá byla osobnost, každá byla výjimečná, každá vnesla do našeho života spoustu radosti a bezpodmínečné lásky, nesmírně obohatily náš život.

Děkujeme za každý den, kdy byly a jsou s námi.

Na dlouhých procházkách poslední roky mě provází (nebo si mě vodí? :-) ) Daja a Iny. Zpočátku to byla Daja, která byla doma a na zahradě ochotná plnit základní povely, které se od ní bleskově učila Iny. Později se situace otočila, Iny se ráda učí nové kousky, hlavně když za to něco dobréo kápne, a samozřejmě nejde jen o psí kusy, ale hlavně o praktické povely, takže s Iny je i na procházkách docela dobrá domluva. Dobré chování vždy odměňuji a kupodivu se ke spolupráci nechala takto přesvědčit i Daja. O poznání méně ochotně, ale přesto udělala velký pokrok a na procházkách se chová ukázněně.

První štěňátka

Na Velikonoční neděli 2017 nastala velká změna, pro nás všechny nová zkušenost, když Iny přivedla na svět pět štěňátek. Iny i štěňata byli v pořádku a malé chlupáčky si našly milující a pečující rodiny, které pejsci naoplátku obdarovávají oddanou láskou a radostí ze života.