Smečka se rozrůstá - Daja a Ela (kříženky husky)

V té době jsem sledovala webové stránky na pomoc severským psům v nouzi. Koncem roku 2008 se objevila zpráva, že v českokrumlovském útulku je nově umístěno 15 kříženců husky, odebraných nezodpovědnému majiteli, který se o svých tehdy 50 psů nestaral. Psi byli v zuboženém stavu, těžce podvyživení a hlavně s hlubokými šrámy ve svých dobrotivých duších, ustrašení a bázliví, nezvyklí na kontakt s lidmi. Spontánně jsme se s Josífkem shodli, že ještě dvě fenky zvládneme, a jakmile byli pejskové nabídnuti k adopci, vyrazili jsme první lednovou středu 2009 do Českého Krumlova. Domů s námi jely dvě cca roční psí slečny - přišla k nám Daja a Ela. Ela byla drobnější, srst měla krátkou, bílou s rezavým nádechem, a počáteční nedůvěru rychle překonala zvědavostí, která byla nejvýraznějším rysem její povahy. Daja byla o něco větší, také krátkosrstá, prakticky bílá s medovýma očima. Byla nesmírně bázlivá a vůči cizím lidem projevuje velkou nedůvěru i dnes, kdy už uplynulo od jejího příchodu k nám neuvěřitelných 10 let. Když jsem viděla, v jakém stavu jsou, předpokládala jsem, že potrvá řadu měsíců, než se podaří jejich šrámy na duši zhojit. Po několikahodinové cestě autem, kdy klidně ležely na zadním sedadle, jsme je vzaly na zahradu, kde se setkaly s Besi a Tinou. Setkání proběhlo bez jakéhokoli náznaku nepřátelství ze strany Besi a Tiny, a nově příchozí se s nimi očichaly. Čekalo mě obrovské překvapení a skutečně poučná lekce psí komunikace. Po chvíli jsme se ze zahrady i s naší smečkou odebrali do domu. Daja a Ela prostě následovaly Bes a Tinu, vyšli jsme do patra, v bytě Bes a Tina zcela samozřejmě zaujaly svá místa kolem nás. Daja i Ela dostaly své místo také, asi ze stresu byt ani nezkoumaly, a zalehly na svou deku, a všechny dostaly baštu, jak u nás bylo obvyklé. Ještě během večera už s Dajou i Elou byla vcelku dobrá domluva, nechaly se hladit, najedly se, zkrátka staly se členkami naší smečky a rodiny, jako by nic. Je to zcela jistě zásluhou Bes a Tiny, které jim dokázaly předat zprávu, že u nás není čeho se obávat, a jaké jsou zdejší mravy, a Daje a Ele pomohla schopnost dívat se kolem sebe a učit se chování od starších. Šlo to neuvěřitelně rychle a nic takového jsem nečekala. Udivilo mě, i jak rychle se naučily domácí povely, a především jejich čistotnost, nikdy neudělaly doma loužičku, i když až do příchodu do útulku žily pouze venku s padesátihlavou psí smečkou a žádnou výchovu zcela jistě nezažily. Hned druhý den jsme vyrazily na procházku, 4 fenky na vodítkách a já. Bes i Tina jako vždy nabraly směr na louky a spěchaly. Daja a Ela šly na vodítkách též, zpočátku naprosto chaoticky a vypadalo to, že se přerazím, nohy omotané vodítky. Ale po pár stech metrech se na louce Daja i Ela přidaly k Bes a Tině, a spřežení se celkem spořádaně a rychle začalo pohybovat naší obvyklou trasou, cestou si užívaly nové prostředí, čmuchaly, šmejdily, co jim vodítka dovolila. Daja a Ela byly rozpustilé kamarádky, neuvěřitelně spolu dokázaly dovádět, kočkovaly se jako o život, ale vždy v dobrém, a také legračním způsobem poznávaly svět. Bylo kouzelné sledovat jejich úžas, nedůvěru a zvědavost, když se setkaly s pramínkem vody klikatícím se po chodníčku na naší zahradě a různé jiné.

S ostatními lidmi to bylo komplikovanější. V domě bydlí i manželova matka, která je doma i v době, kdy jsme v zaměstnání, a když někdy odjedeme na pár dnů, psy krmí. Bes a Tina se s Martou sžily okamžitě, Ele v brzkém navázání přátelského vztahu pomohla její zvědavost. Zato Daja, nenechala se od ní pohladit skoro pět měsíců, až do doby, kdy jsme asi na týden odjeli, a Marta se o ně starala. A vůči cizím lidem je Daja nedůvěřivá dosud, vybírá si, od koho se nechá pohladit, ke komu přijde.

Velká smečka - Besi, Tina, Daja a Ela

Všechny čtyři fenky spolu vycházely naprosto nekonfliktně. Na zahradě pobývaly společně, prvním psem ve smečce se přirozeně stala Besi, autoritu uplatňovala už svou přítomností, jen tu a tam jsem postřehla drobná napomenutí, která pohybem hlavy či gestem tlapkou udělovala ostatním, např. napomínala Tinu, když jsme procházely kolem zahrady, kde za plotem štěkal pes. A zároveň byla blahosklonná - projevovalo se zejména, když šlo o její boudu. Z nějakého důvodu, možná proto, že bouda byla nejblíže k našemu vchodu, o ni měla zájem nejprve Tina a pak i ostatní. Z toho vznikl snad jediný vážnější konflikt mezi Bes a Tinou, který skončil rvačkou. Potrestané byly obě, Tina, že vlezla Besině do boudy, Bes jen symbolicky, že prát se nemá. A Besi od té doby nechala vlézt do své boudy každého, někdy tam pobývaly dvě, jindy Bes boudu nechala druhému zájemci a sama nocovala na některém ze svých oblíbených míst na zahradě. A Besi nám rozhodně zásadním způsobem usnadnila výchovu všech dalších fenek, které postupně přicházely do našeho života.

I Daja a Ela se staly nadšenými výletníky. Pořídili jsme koloběžku a se čtyřspřežím upnutým na bederní pás jsem se projížděla po loukách podél Jizery, které jsou pro to naprosto ideální, rovina, povětšinou přehledný terén. Ale i tak jsem nejednou letěla přes řidítka, například když pesany zaujal čáp, zvolna se procházející na druhé straně louky... Na kole jsem jezdila vždy se dvěma, ale manžel, který s nimi ovšem jezdil zřídka, odvážně bral na projížďku všechny čtyři najednou.

Smutný den pro naši smečku - přišli jsme o Elu

Půlroční Elsa

Nakonec jsme v březnu 2010 znovu jeli do českokrumlovského útulku, kde mostecká kauza, bohužel, měla pokračování. Po roce zemřel onen nezodpovědný majitel smečky, která se mezitím rozrostla ze zbylých 35 psů na 60, a opuštění pejskové se dostali do útulků po celé republice. Vybrali jsme si asi půlroční fenku, bílou s čokoládovýma očima, ustrašenou snad více, než před rokem byla Daja. Pojmenovali jsme ji Elsa. I ona se rychle spřátelila se smečkou a přijala naše pravidla. Postupně se z ní stal největší mazel pod sluncem. Byla miloučká, nejvíce ze všech kontaktní, a s neuvěřitelným nadšením se přidala do spřežení.

V době, kdy k nám přišla, jsem od manžela dostala saně. První vyjížďka s Elsou byla skutečně kouzelná. Bes, Tina a Daja byly zapřažené v saních, a maličkou Elsu jsem vzala s sebou na dlouhém vodítku, že poběží vedle, a kdyby nestačila, má možnost svézt se v saních. Když se spřežení rozběhlo, Elsa upalovala sněhem jako zajíc, dvakrát, když z kopce pádila jako o život, aby doběhla ostatní, se jí nožičky popletly a skončila v kotrmelcích, oklepala sníh z kožíšku a běžela dál. Tato příhoda vystihuje její celý, byť bohužel krátký život, který s námi prožila. Procházky a proběžky všech druhů bezmezně milovala, a byla nerozlučnou součástí smečky, a to i v době, kdy byla hodně nemocná a už nemohla na delší výpravy. Nebylo možné, aby se s ní manžel vrátil dříve domů a zbytek smečky pokračoval se mnou na velkou procházku. Ztropila srdcervoucí scénu, nechtěla domů a tahala k nám, takže nezbylo, než otočit se i s Besi, Tinou a Dajou k domovu. Elsa byla sice kříženka husky, stejně jako Daja a Ela, ale povahou byla pes, a Daja půlpes, jak manžel výstižně charakterizoval. Elsa nám byla vždy nejblíže, neustále nás sledovala, někdy se k nám potajmu plížila po bříšku, když měla zůstat ve vzdálenější části místnosti. V listopadu 2013 se jí najednou udělalo zle, z jedné procházky po loukách sotva došla domů, držela se mě u nohy, u ní věc naprosto nebývalá. I když se její stav v následujících dnech zlepšil, vzala jsem ji na vyšetření, které skutečnou příčinu potíží neodhalilo. Stav se postupně zhoršoval, bylo pár dnů lepších, pak zhoršení a to se několikrát opakovalo. Na Vánoce 2013 vypadala sklesle, unaveně, ale nezdálo se, že by ji něco bolelo. Na Silvestra večer došlo k dramatickému zhoršení, začala být zmatená, neklidná, zřejmě měla velké bolesti hlavy. Na Nový rok ráno jsme ji nechali uspat. Nebylo jiné cesty.

Zbyla nám šestiletá Daja, která už podruhé ztratila svou souputnici, a Besi s Tinou tehdy už stařenky cca 12-leté, byť stále čilé a aktivní. Elsa nám velmi chyběla, ale život šel dál, chodila jsem na procházky ve třech, a s kolem se mnou běhala už jen Daja. Běhala krásně, pravidelným tempem, úžasně spolupracovala, byla radost s ní jet. Po rovinatých loukách u Jizery jsme se proháněly s průměrnou rychlostí kolem 17 km za hodinu, po travnaté cestě jsem šlapala naplno, a takto zaměstnaná soustředěná na běh Daja nedělala ani žádné nepravosti (např. oblíbené skoky po myších), zkrátka pohoda.

Na podzim roku 2009 nás osud zavál do Krkonoš. Pustili jsme se do rekonstrukce domu a obhospodařování přilehlého pozemku. V době, kdy jsme tam začali pravidelně jezdit, odešla Ela, pak krátce na to přišla Elsa, která si tu s námi užila zasněžené zimy a několik výprav se saněmi po pastvinách na Sovinci a v jeho okolí. Když jsme tady poprvé spřežení zapřáhli, čekala jsem celkem zmatek a komický výstup pro zvědavě přihlížející lyžaře. Nicméně holky mi vytřely zrak. Na povel "jdeme", který už sice znaly z procházek, se pro mě přesto nečekaně s naprostou samozřejmostí nadšeně rozběhly v útvaru daném lany spřežení, a na první dobrou mě celkem svižně vyvezly na Sovinec. Mimochodem, je odtamtud nádherný výhled do kraje. Pak jsme ještě cca 20x takto vyjely, křižovaly někdy i hlubokým sněhem po zavátých pastvinách, starší Bes a Tina už tolik netahaly, spíše běžely se spřežením, takže jsem zvláště v těžším terénu více tlačila, než se vezla. Ale užívaly jsme si to všechny. A skutečně kdo nezažil, neuvěří, ale husky tahání milují a mají v krvi. Pak bohužel přišly zimy s podmínkami na saně nevhodnými, buď nasněžilo tolik, že se do toho se saněmi nedalo (Daja mi jednou celá zapadla do závěje, když se snažila vyskočit, vykoukla jen špička nosu, vytáhla jsem ji za postroj :-)), a nebo bez sněhu. A pak už Besi a Tina zestárly příliš, a nakonec zbyla na tahání Daja samotná. Kromě saní, které představovaly spíše zpestření našich venčících aktivit, převážně chodím na dlouhé procházky, v létě si tu užíváme pravidelně okruh cca 18 km kolem Žalého. A občas došlo i na výlet na kole - vypravili jsme se na Horní Mísečky, na horách bylo časné jaro, takže nám zpestřovaly cestu ledovce plazící se po cestě hlavně v lesních úsecích. Ale užili jsme si to všichni náramně. Podnikli jsme i na výpravy do vzdálenějších končin Krkonoš - vyrazili jsme na Kotel, výšlap Labským dolem, nebo přes Kotelskou jámu na Dvoračky.