Když jsme plánovali, že Iny bude mít štěňátka, věděli jsme, že jedna fenka zůstane s námi. Nechali jsme si Amálku, fenku, která vykoukla na svět jako druhá v pořadí. Z roztomilého bílého "plyšáčka" vyrostla krásná bílá chundelatá slečna. Doma je nesmírně milá, hodná, poslušná, venku nadšená, procházky by pro ni mohly být nekonečné, bohužel s velkým nadšením ulovit cokoli, co před námi běží. Od jejích cca 7 měsíců se však začala projevovat bázlivost, bojí se mnoha věcí, se kterými se setkává. Většinou se podaří krátkým tréninkem strach z neznámého překonat, ale jsou situace, které ji dostávají do panického stavu (lyžaři, cyklisti, výskající malé děti ...). Je mi její k smrti vystrašené dušičky nesmírně líto a dělám vše pro to, aby byla statečnější a všichni bubáci zmizeli. Je to velmi náročné časově i psychicky, chodí na procházky se mnou povětšinou sama, abych s ní mohla co nejlépe pracovat. K mému obrovskému překvapení jí přítomnost Iny a Daji, které žádné strachy nemají, vůbec nepomáhá. Je asi natolik vyděšená, že jejich postoj nedokáže vnímat.

Ovčáci převládají

S odchodem haskounek Besi a po pár měsících i Tiny na konci roku 2015 a na jaře 2016 se charakter našeho psího společenství hodně změnil. Základní rysy určuje povaha naší bílé ovčandy Iny. Dlouhé procházky či proběžky s kolem miluje stejně jako haskounky, ale oproti haskounkám, které buď ležely nebo běžely a o hry naprosto neměly zájem, a Daje, která jim je povahou velmi blízká, Iny má zájem učit se, ochotně poslouchá a s velkou chutí inkasuje odměny za splnění úkolu, ať už jde o trénování poslušnosti a žádoucího chování či pouze o zábavu a zkoušení různých triků.

Na jaře 2017 se naše devítiletá kříženka husky Daja ocitla v menšině. Rozpustilá štěňata Iny pro ni byla náročnou zkouškou, neměla žádnou radost, když se k ní houf štěňat přihrnul ve snaze seznámit se a možná i zapojit ji do svého skotačení. Když pak s námi zůstala Amálka, její radostné vyskakování a dovádění ochotně oplácela máma Iny, ale Daja to ráda nemá. Dokonce se po Amálce ohnala, aby dala najevo, že o to nestojí, ale nerozumné štěně to nepochopilo. Když se nedávno Amálka rozjařená, že je venku, rozběhla k Daje, která si hověla na svém oblíbeném místě před domem, zřejmě na Daju v návalu radosti rozjařeně skočila, a já už jsem pak jen viděla a slyšela (Amálky srdceryvné naříkání) následky konfliktu. Amálka vyfasovala kousanec do dásně a pořádný šrám na nose. Daja má zpřísněný režim, kousat nikoho nesmí, prostoru k ústupu měla dost, a nikdy předtím jsme ve smečce takovou situaci nezažili, a snad už i Amálka pochopí, a bude respektovat klid, na který má Daja svaté právo.

Štěňátko Amálka s mámou

Z fotografií štěňátek jsem vybrala pár, na kterých je Amálka sama nebo s mámou Iny mezi koncem 3. týdne a začátkem 8. týdne. Amálka byla ze všech štěňátek nejdrobnější a zpočátku měla problém přejít z mámina mlíčka na granulky, ale po týdnu to zvládla. Vývojem - pohybově, otevřením oček, růstem zoubků ani jinak - nezaostávala, jen byla zpočátku trochu zdrženlivější v kontaktu s ostatními. Když se malé bílé myšky trochu rozkoukaly a postavily na nožky, vzájemného poznávání se spíše neúčastnila. Když pak štěňátka ještě trochu povyrostla a začala spolu více dovádět, Amálka už nijak neváhala a do honiček a vzájemných soubojů šla naplno. Řekla bych, že žádné štěně nestálo osamotě ani se stranilo ostatních, proti žádnému se ostatní nespolčili, a také jsem nezaznamenala, že by někteří zvláště drželi při sobě, nebo měli vztah těsnější než vůči ostatním. Ani máma žádné štěně neupřednostňovala či neodmítala. Když štěňátka opustila bedničku a začala vycházet ven, začala jsem je učit, aby za mnou na povel přišla. Jako první reagovala Adélka, která vždy vyrážela jako první, zbytek houfu se ihned přidal, až na Amálku. To už jsme Amálku měli "vybranou" pro nás, rozhodovali jsme se dříve, než jsme štěňátka začali nabízet, a tak jsem si v duchu zoufala, že to bude s výchovou těžké. Ale nezdá se. Její původní neochota se brzy vytratila, a když už u nás zůstala sama s Jokim, a pak ze štěňat samotná, ochota ke spolupráci je vynikající. Máma Iny a Daja jí svým příkladem hodně pomáhají v učení běžných životních pravidel a v získávání zkušeností, co se od ní požaduje. To hodně usnadňuje zvládání "místa", "zůstaň", klidu při přípravě a podávání krmení či dobrot, a nebo když je chvíli necháme doma samotné. A bohužel, i loveckého chování, i když zatím hlavní zájem budí motýlci, kobylky a myší díry, slepic se bála jen při prvním setkání, podruhé už si troufala, a za srnkou by v posledních týdnech nejspíš vyrazila též. To bych ráda napravila a přesvědčila ji, že je lepší ostatní zvířátka nechat být.

Amálka má nyní na začátku září 2017 5. měsíc, váží 17 kg, velikostí se už hodně blíží Daje. Učí se vše, co musí pejsek zvládnout doma i venku. Do poloviny srpna jsem ji venku mohla nechat chodit na volno, na přivolání přicházela vzorně a sama si mě hlídala. Pak jsem zaznamenala celkem nápadnou a rychlou změnu, kdy se její ochota poslechnout vytratila, a také jsem měla pocit, že už by i za srnkou klidně vyrazila. Ach jo. Haskounky nebýt na vodítku by lovily zcela nekompromisně s neuvěřitelnou energií, Daja také, a Iny bohužel lovecké spády také má. Poslední rok a půl na tom intenzivně pracujeme, ale přes veškerou snahu prvotní reakce Iny na běžící zvěř je vyrazit za ní. Sice už ne tak razantně, ale nebýt na vodítku, jistě by odešla, a přivolání by na ni nejspíše neplatilo... Když ji vodítko (někdy i slovní povel a vodítko zůstane prověšené) zastaví, sleduje zvířátko napjatě, ale po chvíli reaguje na slovní povely a zklidní se. Je to sice velký pokrok, ale dosud daleko k tomu, jak by to mělo být, a Amálka asi lovecké spády podědila a navíc má v Daje i Iny špatný příklad. Takže mám co trénovat. Až na tuto velkou pihu na její kráse je Amálka zlatíčko, asi jako každé štěně nabitá energií, kdy dokáže předvádět neuvěřitelné eskapády, lítat a dovádět, ale přesto hodná holčička, doma i na procházkách ukázněná, v nových situacích bývá nejistá, ale rychle se zklidní, když zjistí, že není čeho se obávat. Přímo vzorně a roztomile prchá do příkopa, když dostane povel k zastavení kvůli autu, které nás na cestě míjí. A miluje potůčky, které cestou potkáváme, stejně jako Iny v prvních měsících, než se u ní z čista jasna objevila poctivá hydrofobie. Amálka potokem lítá jako střelená, cáká na všechny strany, a bývá i báječně obalená od bahna, do kterého s chutí ťape. Náruživě loví vše, co proud unáší, neváhá potopit celou hlavu, aby chytla lísteček, který se pozvolna sune u dna. V rozporu s její jinak spíše bázlivou povahou je její nadšení, s jakým by se zanořila do temné roury, kterou protéká potok pod cestou. Nebýt na vodítku, klidně by tam vlezla celá. Nechápu.

Iny a Amálka .... "žádná přízeň, pane"

(parafráze z filmu Forrest Gump)

Amálka je celá Iny v době, kdy byla dnešní máma štěňátko. Vzhledem k tomu, že srst ani celkový vzhled je neodliší, nezbývá, než bedlivě sledovat detaily v jednotlivých rysech, podle kterých je rozpoznáme. Amálka možná bude drobnější, alespoň se mi zdá, že nemá tak velké tlapy, jako měla štěňátko Iny, nicméně zatím mají váhu v odpovídajím věku stejnou. Možná nám to tehdy jen připadalo, v porovnání se "zaječími" štíhlými tlapkami haskounek. Nejnápadnější rysy v obličeji - uši, oči a nos - mi přijdou u obou stejné, Josef ovšem vidí rozdíl v očích... Na fotografiích je ale mnohdy zaměníme... Amálka nemá tak výrazné čelo, jako má Iny, je to patrné jen z profilu. A také má Amálka oproti Iny černé drápky :-), to není právě nápadné. Nyní v 7 měsících věku Amálky je výraznější rozdíl v očích - Amálka je má o něco tmavší než Iny, a trochu jinak staví uši, ovšem to je dost proměnlivý rys. Docela dobře je odliším podle chůze, pohybu, a při radostném vítání - Amálka při nadšeném vrtění ocasem přímo tancuje celým tělem. Nejvýraznější rozdíl je v jejich hlasovém projevu. Iny má hlas velmi hluboký, od malička štěkala asi tak jako dospělý bernardýn, jeden nebo dva hluboké "haf", ale když jsem s ní, štěká jen výjimečně, občas hluboce zamručí, jako projev spokojenosti či nesouhlasu nebo netrpělivosti. Amálka štěká trochu vyšším hlasem, z nadšení či nedočkavosti píská, a nespokojenost nebo i potřebu vyvenčit se dává najevo takovým zvláštním "hmmmmm".

                            Iny                                                                                Amálka

A pár obrázků Amálky, Iny a Daji - střípky z našich radostí

A pár fotografií, kde je Iny a Amálka přibližně téhož věku v duchu hry "najděte pět rozdílů"... Raději fotky popisuji, i při jejich zpracování jsem si musela dávat velký pozor, abych Iny a Amálku nezaměnila.

Slečna Amálka

Podzim utekl jako voda, bylo více práce a méně času věnovat se pejskům. Z malého roztomilého štěňátka Amálky je velká slečna, na výšku je už stejná jako máma Iny, ale postavou je ještě hubené vyžle. Oproti své mámě je ve stejném věku drobnější, i když díky delší srsti to není nápadné, nyní v jejích 7 měsících (listopad 2017) má kolem 22-23 kg, Iny se tehdy už blížila své dospělé váze ke 30 kg. Ovšem pořád je to hravé štěně, miluje své hračky, které láskyplně ohlodává, některé se jí sice podařilo zlikvidovat, ale většina hraček ještě drží, i když různě okousaná, pořád má svého pískacího pejska, kterého jemně ožužlává. Moc ráda trhá papírové krabičky a okusuje klacíky, tuto činnost vykonává s plným nasazením a soustředěním, dokud není daný předmět na kousky, z kuchyně se stane dokonalá kůlnička na dříví, pak obvykle spokojeně zalehne a odchází do říše snů.

Zůstal jí zvyk spát pod kanapem, i když se už pod něj sotva vejde. Pokud se chce rychle dostat ven, jde to vážně ztuha. Když v pátém týdnu štěňátka vypochodovala z bedničky, do které se narodila, hromadně zvolila za svou noclehárnu prostor pod kanapem, na kterém jsem s nimi v kuchyni lehávala, abych jim byla na blízku. Zpočátku pod kanapem mizela v běhu, aniž by si všimla "sníženého podhledu". Později už se musela trochu přikrčit, a ke konci jejich pobytu u nás se tam nocležníci plížili s bříškem u země. Bylo nádherné, jak se tam k sobě tulili a spinkali tam pospolu. Byli tam k sobě tak natěsnaní, že někdy bylo téměř nemožné dopočítat se, jestli někdo hlavně po nočním venčení nechybí. Bohužel tuto scénku, kdy tam na mě z bílého chumlu krčícího se pod kanapem úplně vzadu u zdi vykukovaly černá očka a čumáčky, jsem ani jednou nevyfotila. Dodnes mi to ovšem Amálka připomíná. Když se jí chce spát, mizí pod kanapem, někdy alespoň hlavou, jindy úplně celá nebo vykukuje pouze huňatý chvost. Má tam svůj klid a možná i vzpomene na dobu, kdy se tam schoulila ke spánku se svými sourozenci.

Amálka se hodně zlepšila v dodržování domácích pravidel, kdy nesmí bez dovolení na kanape, do ložnice a brát věci ze stolu, po schodech nebo dveřmi má chodit až za mnou. Udržování čistoty je už dlouho samozřejmostí, dokáže si i říci, že potřebuje vyvenčit "navíc". Vlastně nikdy nic moc neničila, snahu honit smeták jsem jí brzy rozmluvila. Košťátko, naše boty a jiné zapovězené předměty, které jsou v jejím dosahu, označuji důrazným "moje", pokud o ně některá projeví zájem, a vesměs to stačí, aby je nechala na pokoji, tak jak to respektovaly vždy všechny naše psí holky. V některých věcech, hlavně v trpělivém čekání až přijde bašta, nebo posazení před otevřenými dveřmi, kdy se nemá hrnout sama ven, je Amálka lepší než Iny, o Daje nemluvě, zřejmě proto, že nikdy jiný přístup nezažila, pravidlo bylo jasně stanovené od samého počátku. Docela hezky chodí se mnou, trénuje to společně s Dajou a Iny, ale jsou situace, kdy se bezhlavě vrhá vpřed. Třeba když cítí nějaké zajímavé místo, ale hlavně, když se před námi něco pohybuje. Iny se hodně zlepšila, chodí u nohy často, i když to výslovně nepožaduji, a i ve vzrušujících chvílích se už se mnou většinou nepřetahuje, i když zájem o slepičky, kočičky, zajíce či srnky má stále veliký. Ale dokáže jen sledovat, většinou nevyráží, a brzy obrací pozornost ke mě s očekáváním, že bude odměněna. U Daji už lovecké nadšení výrazně polevilo, spíše věkem než výchovou, ale i tak jsem ráda, že už netahá a nejančí, jako to dělávala celá haskouní smečka za starých časů. Nejvíce nyní kvůli lovu vyvádí Amálka. Od motýlků na rozkvetlé louce přešla rovnou k srnkám. Myšilov, který Iny nesmírně bavil skoro 2 roky, prakticky vynechala, jen tu a tam ji zaujme myší díra, úspěšná byla jen výjimečně, a to pak musela ulovenou myšku "odevzdat" (hodně nedobrovolně). Srnky jsou pro ni neodolatelným lákadlem, a že si jich užívá. V Krkonoších běžně chodí kolem domu, při procházkách v okolí Žalého jich potkáváme celá stáda, poklidně se pasou a nevzrušeně nás pozorují, nebo berou do zaječích, to je ještě mnohem zajímavější. Téměř pokaždé potkáme srnky i při procházkách kolem Jizery. Příležitostí k tréninku je tak více než dost :-). Ale i Amálka se zlepšuje, odměňuji, když se zklidní a věnuje pozornost mě a ne srnkám, posun tam je, ale k dokonalosti máme opravdu daleko. Přála bych si mít alespoň zlomek schopností Cesara Millana...

Jsem moc ráda, že už jsme nezaznamenali žádný další konflikt mezi Amálkou a Dajou. Daja si je nejspíš vědoma, že Amálka ji už přerostla a nedovolí si, a Amálka ji snad až tolik nezlobí.

Přidávám pár fotografií z podzimních měsíců. Hlavním tématem je podoba Iny a Amálky, která nás baví a udivuje. I když dá rozum, že povinný bílý stejnokroj a tmavé oči a nos rozlišovací znaky zásadním způsobem omezují, zaráží mě podobnost jejich gest a postojů, vypadjí jako dvojčata... Dokonce se mě na to někdo na procházce takto ptal. Na našich toulkách přírodou sice potkáváme více srnek než lidí, ale musím říci, že náš psí spolek budí pozornost a obdiv, kdykoli někoho potkáme. Slovy kolemjdoucích "působí impozantně" a většinou se i vzorně chovají.

Výprava do ledového království na Žalý

(Amálčina první)

Druhý prosincový víkend 2017 konečně v Krkonoších pořádně nasněžilo. Víkend předtím už louky pod Žalým pokryla bílá peřinka, ale zatím jen nesměle, s Amálkou, Iny a Dajou jsme sněhem po kotníky brodily po pastvinách pod Sovincem, křížem krážem, kam nás nohy nesly. Bylo to příjemné, pro psí holky náležitě vzrušující - nadšeně čmuchaly ve stopách zanechaných ve sněhu různými zvířátky, a domů přicházely vydováděné a lehce ucabrcané. Tento víkend jsem rozhodla, že se vypravíme na Žalý. V sobotu se dalo do pořádného sněžení a v neděli už směřovala výprava na Žalý oděný do jiskřivé mrazivé krásy ponořený do téměř posvátného ticha. S příchodem zimy jsem se těšila, jak se Amálka, naše jarní štěňátko, bude divit, až vyběhne z domu a uvidí a na tlapkách ucítí sníh. Ovšem překvapená jsem byla já, když Amálka sníh brala od prvních chvil jako samozřejmost, bílou nadílku si nadšeně užívala a vrhala se do celkem hlubokých závějí, aby je prozkoumala. Stejně jako Iny se jí na stále teplých tlapkách ve sněhu dělají sněhové kouličky ze spodu i mezi prsty. Opět mě Amálka dostala, když si od začátku nepříjemné hrudky z tlapek vyhlodává sama. Iny v jejím věku byla první zimu docela bezradná a mě nezbývalo, než jí pravidelně nožky pucovat. Amálka si dokáže poradit. Daja má hubené haskouní nožky, které jsou zřejmě studenější, a k nabalování sněhu u ní nedochází. Následující obrázky dokumentují výpravu na Žalý v čerstvé sněhové nadílce 10.12.2017.

Koncem roku 2017 a začátkem ledna 2018 jsou v Krkonoších špatné sněhové podmínky, nasněží a hned taje, nejlépe tak, že do sněhu prší, takže procházky jsou mokré, špinavé. Ale pesanům to nevadí, jak říkám, špatné počasí mě neomlouvá, takže pravidelně vyrážíme na 3 hodinové výpravy, nejčastěji na Žalý, kde je terén schůdnější. V tomto období je zde více návštěvníků, takže Amálka má příležitost k získávání společenských dovedností. Řešíme "blízká setkání" se sáňkami a boby, sněhulákem, lyžaři, a hlavně si potřebuje zvykat na jiné psy a cizí lidi. Z těchto situací má strach a zřejmě z nejistoty vyjíždí a často se běží za mě schovat. Těžko se ovšem vysvětluje, že je to nerozumné štěňátko, protože je stejně velká, jako máma Iny... Na jedné z výprav ji rozhodili dva vzorně vychovaní jezevčíci, dvě tmavé neobvyklé pohybující se siluety, i když si nás vůbec nevšímali a na svých krátkých nožkách se odebrali na opačnou stranu. Po jednom extempore Amálky na kolem procházejícího cizího psa jsem jim spílala, že to "je teda vostuda, že se nestydíte", a chudák Iny, která trpělivě a vzorně sedí u mě (i Daja se chová větišnou výborně), se tvářila tak smutně, jako by za to mohla a jako by se omlouvala, až mi jí bylo líto. Amálka se přeci jen zlepšuje, poslední dobou jí "držím zobák", tak snad pochopí, že má být potichu, posledních pár blízkých setkání bylo o poznání klidnější. Ale stejně se chci vydat na cvičák, aby měla příležitost naučit se klidnému kontaktu s jinými psy. Přidávám pár fotografií z procházek, a návdavkem jednu, jak se naše přerostlé štěně, kdysi chomáček chlupů tak akorát do dlaně, chová, a jak si máma s dcerou ve sváteční dny hoví na kanapi.

Koncem ledna a začátkem února 2018 je v Krkonoších sněhu pomálu, něco napadne, pak roztaje a zmrzne, takže hlavně na Žalém je spíše led než sníh, ale zatím ťapu bez pádů, až se tomu sama divím. Naše procházky nyní pravidelně míří na hřeben Žalého, na místě, kde se cesta začína pod Zadním Žalým svažovat k Benecku, kde je na severní stranu výhled k Medvědínu, dělám pravidelně zastávku na místě, kde je zároveň výhled do kraje k západu. S pozdně odpoledním sluncem klesajícím rychle k obzoru tam bývá krásně, klid a mír, většinou naprosté ticho a samota. Tam děkuji za všechny dary, které mi život přináší a s pokorou se snažím přijmout i nepřízeň osudu, přesněji řečeno situace, které v danou chvíli takto nahlížím. Pejskové tam mají svou celkem oblíbenou čmuchací zastávku, pak chvíli posedí, za trpělivost dostanou dobrůtku, a obracíme naše kroky k domovu, kde nás čeká Josífek, pečuje o teplo domova a společně si vychutnáme kávu a povíme si, co se odpoledne událo.

Jedno únorové odoledne nás zastihl nádherný západ slunce cestou ze Žalého. Neodolala jsem a zastavila na úbočí nad Křížovkami a pokusila jsem se prchavý okamžik končícího dne zachytit. Celý kraj byl zalitý hřejivými paprsky slunce rychle se blížícího k obzoru barvícími sníh i vše ostatní do teplých tónů žluté až oranžové barvy.

V březnu za nádherně slunečných ale mrazivých dnů se mi dostalo té cti, že se na procházku s naší smečkou vydal i Josífek. Byly to vzácné chvíle, kdy jsme byli všichni pohromadě obklopeni nádhernou zimní krajinou. Psí holky šly docela spořádaně, řekla bych, že práce na zlepšení jejich poslušnosti přináší dobré výsledky.

Pár obrázků jsem udělala i při výpravách se samotnou Amálkou. Během zimy se u Amálky začala projevovat výrazná bázlivost, pro jejíž původ nemám žádné vysvětlení. Začalo to výpady proti cizím psům, pak i vůči kolemjdoucím lidem, kteří se příliš přiblížili nebo na mě promluvili, začala se bát dětí, které předtím nechávala, aby si ji pohladily nebo si s ní pohrály, vystrašil ji sněhulák, a naprosto kritické úrovně dosáhla její reakce na lyžaře, hlavně na sjezdovkách a snowboardu. Když jsme šly krátký úsek v místech, kde lesem sjížděli lyžaři, dostala se do stavu paniky a vůbec nevnímala okolí. Iny a Daja seděly v klidu vedle mě, a Amálka se snažila bezhlavě prchat z "nebezpečného" místa. Snaha překonat to nevedla k žádnému zlepšení. Zvolila jsem tedy strategii postupného zvykání, které se zdá, pomáhá. Nyní sezona lyžování končí, tak uvidíme, jestli to přes léto přejde, nebo budeme mít s příští zimou stejný problém. Začala jsem s Amálkou trénovat dvoufázově. Po společné dopolední procházce jsem s Amálkou šla ještě jednou na různá místa, aby si na cizí psy, lidi a lyžaře zvykala a já jsem s ní mohla lépe pracovat. Bylo to fajn, Amálka si druhé procházky na dlouhé stopovačce náležitě užívala, a vypadá to, že se její bázlivé reakce výrazně zlepšují. Byla jsem s ní i 3x na cvičení poslušnosti a na lekcích výstavního předvedení, kde byli další pesani a lidi, a docela to zvládala. Na Velikonoce za necelé dva týdny nás čeká svod, kde bude spousta cizích lidí i psů, tak jsem zvědavá, co naše rozmazlená holčička předvede tam.

První jarní procházka v Krkonoších

Vypravily jsme se v mrzivém dopoledni na louky pod Sovincem, Daja, Iny a Amálka. Na prosluněných loukách ve Zdůlně zaujaly zraky psích holek srnky, které se pozvolna promenovaly na protějším svahu. První polovinu procházky tedy určovala lekce společenského chování. I když touha pronásledovat srnky je nesmírně silná, dnes se chovaly vzorně, Iny a Daja jen pozorovaly, žádné přetahování, pozornost brzy obrátily ke mě a sbíraly zasloužené odměny. Amálku jsem musela trochu usadit, ale pak už jen napjatě sledovala srnky před námi, tentokrát žádné zmítání, kvílení, pokusy vyrazit za kořistí. Zvolna jsme pokračovaly dál, srnky stále na dohled po obou stranách. Iny šla celou dobu se mnou, jen tu a tam se rozhlédla. Po pár stovkách metrů jsme natrefily na srnky v těsné blízkosti, pomalu ustupovaly před námi, zastavila jsem k další lekci srnčí etikety. Iny a Daja zase vzorně sedly a pozorovaly, Amálku jsem musela přitáhnout, ale bez vzpouzení si sedla a civěla. Měla jsem při tom čas udělat pár fotografií, panorama bělostně zářícího Kotle s beneckými domky rozesetými pod ním si o to přímo říkalo. Pak už jsme poklidně prošly naši obvyklou trasu, i když slunce svítilo a hřálo, ledový vítr foukal pesanům do kožichu, dnešní výpravu jsme si báječně užily. Iny si zaslouží obrovskou pochvalu, šla neustále se mnou, ani jsem nemusela připomínat (má za sebou hárání, kdy se její poslušnost trochu vytratila, ale už je to zase nehodnější psí dušička, jakou znám).

S jarem se blíží Amálčiny první narozeniny. A také svod. Následuje pár fotografií z dubnových výprav.

Amálka zvládla svod na jedničku. Výprava směřovala do Dětřichova u Svitav. Když jsme dorazili na místo za velmi chladného dne 1.4.2018, na celkem malém prostoru se pohybovala spousta lidí a asi 60 běloušků, povětšinou dost neklidných. Byla jsem připravená, že se otočíme k domovu, pokud by prostředí pro Amálku bylo příliš stresující, ale Amálka situaci zvládla docela klidně a důstojně. Snažila jsem se jí vyhovět, a když "společenských" kontaktů na ni bylo příliš, odebraly jsme se několikrát na krátkou procházku na přilehlé prostranství lesa a louky, kde se mohla odreagovat pohybem a čmucháním. Nechala se přeměřit (naměřili jí 62,5 cm) , zuby si ode mne nechala bez protestů předvést (chrup má v pořádku), trpělivost jí došla během fotografování, ale použitelné fotografie jsou. Pak následovalo výstavní předvedení a hodnocení, i to zvládla, spolupracovala, nechala na sebe i sáhnout posuzovatelky, a také uspěla bez významných vad. Nejkrásnější na celém dni bylo setkání s jejím bráškou Albim a jeho rodinou. S Albim se několikrát vzájemě očmuchali a zcela nekonfliktně spolu pobyli při čekání na výstavní hodnocení.

16.6.2018 jsme se vypravili na klubovou výstavu v Čisté u Horky. Amálka ve 14 měsících nastoupila s dalšími 4 dlouhosrstými fenkami ve třídě mladých, hodnocena byla jako výborná 4. Vzhledem k tomu, že jsem se jen den předtím po pěti týdnech zbavila sádry na svém pravém kotníku, předváděl Amálku Josífek. Zvládli to skvěle, Amálka v rušném prostředí nepanikařila, jen zoubky se jí nechtělo ukázat. Fotografie z webu Klubu bílého ovčáka:

https://kbo.rajce.idnes.cz/Klubova_vystava_bez_tit._Cista_u_Horek_2018/#DSC_1296.jpg

https://kbo.rajce.idnes.cz/Klubova_vystava_bez_tit._Cista_u_Horek_2018/#DSC_1299.jpg

A jedna fotka naší provenience... Tak uvidíme, jestli budeme směřovat k uchovnění i našeho štěňátka ...

Druhou výstavu Amálka absolvovala v České Skalici v září 2018 ve třídě mlaých ve svých 17 měsících. Rušné prostředí zvlála docela důstojně, i když vystrašená byla, ze spousty cizích psů, lidí, pobíhajících dětí a řítících se cyklistů... Předvedení zpočátku rozpačité při předvádění zubů a hodnocení ve stoji vylepšila při běhání, kdy krásně spolupracovala a byl chválen její ladný pohyb. Proběhnutím uvolněná Amálka pak už byla v klidu, vysloužila si výsledné hodnocení výborná 3. Při vyhlášení stála klidně v pěkném postoji, aniž bych ji o to žádala, ovšem pohárek jí asi příliš neokouzlil. Doma ho společně s úspěšná dcera s hrdou mámou :-))) důkladně očichaly a to byla veškerá pozornost, kterou zlatavému "klenotu" věnovaly. Amálka i Iny jsou nejšťastnější na společných výpravách po loukách a lesích...