Bella a Bertine

neposedné blešky nerozlučné berušky

Třináctý a čtrnáctý týden

Slečinky Bella a Bertine rostou před očima

- v tomto týdnu měly čtyřměsíční narozeniny

Následující fotografie jsou z druhé poloviny čtvrtého měsíce jejich života

Předevčírem oslavila naše druhá stěňata pětiměsíční narozeniny.

Všechno nejlepší přejeme Caye, Rikki, Belle, Bertine, Norrimu, Damimu i Baluovi.

Následující fotografie zachycují Bellu a Bertine v pátém měsíci jejich života.

Šestý měsíc života Belly a Bertine ...

Ztřeštěná procházka 14.11.2019

Napadl první sníh. Při vystoupení z auta, když jsme večer dorazili do našeho krkonošského domova, byly Bella a Bertine u vytržení. Bílá nadílka je rozradostnila a začaly lítat jako splašené a strkat nos do ostrůvků mokrého sněhu. Jen zasněžená asi 30 cm vysoká rostlina je trochu zaskočila, bylo třeba na ni výhružně zaštěkat a prověřit, zda se neproměnila v něco nebezpečného. Po chvíli se odvážily ji očuchat a uznaly, že to nestojí za větší zájem. Další dny už ji míjejí bez povšimnutí.

Bílé studené překvapení si mohly pořádně užít následující den ráno, kdy jsme se vydaly na pravidelnou procházku. Jejich jinak celkem ukázněná chůze na vodítkách se tentokrát proměnila v šílený zmatek, jak se obě, chvílemi spolu a chvílemi střídavě každá sama, vrhaly do ostrůvků sněhu kolem cesty, skákaly jako kůzlata a strkaly nosy do sněhu, chňapaly po něm, a hlavně náruživě čmuchaly. Pachy ve sněhu jsou výraznější a trvanlivější a také se kolem cesty objevily pozoruhodné hroudy, pozůstatky odklízení sněhu. Říkala jsem si, že jestli jim tohle nadšení a rozjařenost vydrží, mám se při procházkách na co těšit. K mému velkému překvapení však už druhá zasněžená procházka ten den večer byla naprosto klidná a bez vzrušení, jako kdyby nikde nic neobvyklého nebylo.

Stejně rychle si Bella a Berti zvykly, že hnůj vytrousený na silnici se nebaští. Hned další den těsně před naší ranní procházkou Mrklovem projelo po silnici auto s chlévskou mrvou a hojně ji ztrácelo na silnici. Pach pro Bellu a Bertine neodolatelný, takže se procházka změnila v jedno souvislé "nech to" a neustávající odtahování hlavně Belly od lákavých hromádek. Cesta zpět už byla o trochu lepší, a dnes večer už prošly Mrklovem téměř bez tahání a k už většinou uježděným plackám hnoje jen tu a tam symbolicky přičuchávaly výměnou za odměnu v podobě granulí. Vlastně mě dost překvapily, a připomněly mi, jak rychle se učí a přijímají nové zkušenosti a omezení.

Vánoce 2019 - naše letošní štěňata slaví 8 měsíců

Listopad a prosinec utekly jako voda. Naše "nepracovní" dny trávíme v Krkonoších, konečně máme i volné víkendy, a pro mě to obnáší cca 8 hodin procházek denně... Po ránu vyrážíme s Bellou a Bertine většinou ke kachničkám, přes poledne 2,5 hodiny s dospělačkami, šlapeme na Žalý, na Benecko či přes Zdůlnu na Křížovky, tam bývá veselo hlavně se srnkami. A odpoledne ještě jedna procházka s bleškami, většinou na Horní Štěpanice a po Bucharově cestě na Benecko. Na focení nebylo počasí, většinou bylo zataženo, deštivo, nebo padal mokrý sníh, a také Bella a Berti nemají focení vůbec rády. Jakmile venku vytáhnu foťák, okamžitě začnou dělat skopičiny, honit se, tahat... Takže fotografií je jen pár...

Jinak je to ve dnech, kdy pracuji, to přebýváme u Mladé Boleslavi a o berušky se stará Josífek. Hlavním bodem programu bývá procházka 2-3 hodinová po okolí, na louky, do sousední vsi, kde se potkávaly s četnými chlupáči hlídajícími zahrady obvykle bouřlivě štěkajícími. V období zrání vlašských ořechů podnikali výpravy k ořechovým alejím lemujícím silnice v okolí. Cestou opět potkávají jiné psy, lidi, děti, ale tato náhodná setkání moc rády nemají. Procházky se čas od času posouvají do nových míst, po dosud neprozkoumaných cestách. Naposledy dnes si Bella, Berti, Iny i Amálka s Josífkem užily báječnou bahenní lázeň, když část cesty bylo nutné překonat po okraji zoraného pole. Doma poněkud chlívek, ale procházka byla nepochybně báječná. S venčením blešek pomáhal Josífek i v době vánočních svátků, abych se mohla věnovat rodičům a přípravě jídel, bral je na odpolední procházky. Holčičky také tyto dny objevovaly nová místa, různými cestami po úbočí Žalého vyšláply několikrát až k rozhledně.

Prožily i pár nových situací. Překvapivě dobře zvládají "rachejtličky". Kousek od Benecka nás několikrát zastihl soukromý ohňostroj, docela blízko, hlučný, a trval dost dlouho, nicméně Bellísek i Bertík celkem klidně pokračovaly se mnou v procházce. Doufám, že je blížící se silvestrovské šílenství nechá v klidu.

Dalším novým jevem jsou chodci s čelovkami, kteří jsou krajně podezřelí :-). Vzhledem ke stále kratším dnům naše odpolední procházky s BaB chodíme druhou polovinu potmě. Zpočátku Bella i Berti na tmu štěkaly, ale to je rychle přešlo a "noční výpravy" probíhají klidně. Až na lidi s baterkami... I když na Mrklově a ve Štěpanicích veřejné osvětlení máme, značnou část procházky chodíme mimo osvětlené cesty, a tu a tam se s někým s lucernou potkáme. Když se moc přiblíží, je třeba je hlasitým štěkotem odehnat. Takže si s kolemjdoucími, kteří se chtějí dát do řeči a většinou obdivují krásu dvou bílých chundelatých slečinek, si moc nepopovídám a holky se předvednou jako nevychované, hubaté ... 

Doma dostávají čím dál větší volnost, chovají se hezky, zvláště Bella je naprosto vzorná a dokáže ležet jako přilepená na podložce, když dostane "místo". V noci spinkají s ostatními v kuchyni, leží na svých místech, nezlobí dospělačky a nedělají ani jiné nepravosti. Ale čas od času je třeba jim připomenout, aby některé věci nedělaly a nebraly do tlamiček. Mírně zkouší získat něco ze stolu, když jíme, ale stačí naznačit, že za vzorné chování přijdou odměny, a v tu chvíli lehnou a přestanou obejdovat...

Prožily s námi první Vánoce. Na návštěvu mých rodičů si brzy zvykly, i když mámu a tátu při příchodu pokaždé vítaly štěkáním, brzy se uklidnily a chovaly se, jako by se nic zvláštního nedělo.

Vánoce 2019 jsou za námi, všechny naše psí dámy a slečinky zvládly silvestrovské rachejtlové šílenství v klidu a vstoupily jsme společnými procházkami do prvních dní roku 2020. První dva dny na Mrklově byly prosluněné, mírně mrazivé, výpravy byly velmi příjemné. Bella a Berti zažily společenskou lekci se sněhulákem, který je naprosto ideálním figurantem, nehne brvou a neustoupí ani o píď :-). Když zaznamenaly podivný objekt v dohledu, bylo nutné výhružně zaštěkat, nic se nestalo, takže nezbylo, než se obezřetně přibližovat a neznámého prozkoumat. S čím dál hlasitějším štěkotem došly (se staženou zadnicí) až k hroudě sněhu, když viděly, že se ani nehnul, jaly se ho očmuchávat, po chvíli je přestal zajímat a mohly jsme pokračovat směrem k Benecku. Cestou zpět už bez štěkání osamělý útvar ze špinavého sněhu v tichosti očuchaly a mohly jsme jít k domovu.

Zima vzhůru nohama

štěňata 2019 dnes mají 9 měsíců (26.1.2020)...

u nás doma jsou stále Bella i Bertine. Tento víkend byl mírně mrazivými teplotami a bohatou jinovatkou alespoň trochu zimní. I když v údolích byla mlha, slunko nám na pár okamžiků prozářilo dny. V sobotu jsem vzala Bellu a Bertine na procházku přes Křížovky nahoru na Žalý a druhou stranou Beneckem a přes Horní Štěpanice zpět domů do Mrklova. Asi sto výškových metrů pod rozhlednou, na velké mýtině jsme se vynořily z mlhy a mraků do zářivého slunečného odpoledne. Pod námi se k od východu k západu a na jih rozprostírala hladká hladina bělostných mraků. Stromy jiskřily ojíněné námrazou s dlouhými krystaly ledu. Vystoupaly jsme na hřebenovou cestu mezi oběma hrby Žalého, kde se otevírá na několika místech výhled k západu. Slunko se mezitím sklánělo k obzoru, parsky se barvily do tónů tmavší žluté až do oranžova a vykreslovaly mírně zvlněné moře oblaků plnících údolí pod námi. Z nekonečného moře sahajícího k západu kam oko dolnédne vykukoval na obzoru Ještěd a k severu pár vrcholů Krkonoš a nejspíš i Jizerských hor. Cestou dolu k Benecku ze Zadního Žalého jsme se brzy ponořily do mlhy a oblačnosti, sešeřilo se, a pak už jsme houstnoucí tmou další více než hodinu pochodovaly ke Štěpanicím a dolu do Mrklova. V mlze a temnotě jsem měla pocit, že sluneční záře nad oceánem mraků byla jen prchavým přeludem. V neděli jsme se měli přesunout do Zámostí před polednem, abychom pak s tátou oslavili narozeniny. Na venčení naší pětihlavé smečky zbývalo málo času a tak jsem si ráno přivstala a už o půl sedmé kráčela s Bellou a Bertine ještě ztichlým Mrklovem na Křížovky. Pomalounku se rozednívalo, a když jsme mlhou na Křížovkách přešly na cestu k Mohwaldově boudě, opět jsme se vynořily z oblačnosti a nad hladinou mraků vycházelo slunko, obloha se barvila oranžovou, žlutou až se docela rozednilo. To už jsme se vracely domů. Asi o dvě hodiny později jsem se ke Křížovkám blížila s Iny, Amálkou a Dajou, cestou kolem Žalských, mezi bělostnými loukami se Žalým po levé straně. Stromy kolem cesty byly vyšňořené silnou vrstvou jinovatky, která přizdobila i uschlé rostliny podél cesty, a vše se blyštlo slunečními paprsky. Skupinky stromů na úbočí Žalého zářily bělostí a vrhaly dlouhé ostré stíny na bílou plochu luk a polí. Pohled na Žalý byl nadmíru neobvyklý, tmavý dvojitý hrb Předního a Zadního Žalého nad bílou nádherou ojíněného úbočí. Důvodem byly nespíše sluneční paprsky včerejšího odpoledne, které polechtaly horní partie Žalého, a opravdu stačí pár slunečních paprsků, aby se křehká krása jinovatky rozpadla, dolní část Žalého byla v mracích, a jinovatka se tam udržela, a nejspíše ještě trochu narostla. Obvyklý obrázek Žalého už od podzimních dní bývá ojíněná čepice, zatímco níže položená místa jsou tmavá, zelená (zimu vzhůru nohama jsem za 10 let našeho života v Mrklově viděla snad poprvé...).

Bella a Berti, zpočátku si podobné jako vejce vejci jsou už velké slečny, každá jiná vzhledově a každá má svou povahu. Obě jsou sladké holčičky a rychle se učí, ale každé jde lépe něco jiného, obě mají úžasný hustý kožíšek, chvost jak polární liška, uši jako antény, a nemají rády, když jim do nich severák fučí sněhové vločky, to se po pár krocích ošívají.

Bellísek má štíhlejší hlavu, menší hnědé oči o pár tónů světlejší než Berti. Po mámě má volnější zápěstí, takže někdy stojí s předními tlapky trochu vytočenými vně. Má nepatrně výraznější nádech kožíšku do žluta na uších a na hřbetě. V porovnání s Bertikem je doma poslušnější, ochotněji dodrží "místo", zato venku má větší zájem o všechny stopy, které jí cvrnkou do nosu. Na vodítku tedy častěji zabere, a chvíle, kdy jde vzorně u nohy "jen tak" jsou mnohem vzácnější. Určitě má silné lovecké spády, ale zajímají ji především pachy, ve stopách, které nyní ve sněhu vidím, náruživě čenichá a určitě by se po stopě vydala. Na druhou stranu na vizuální podnět se o zvířátka zajímá, ale ochotně se obrací ke mě, občas potkáváme srnky, které před námi odcházejí, v takové chvíli se sama či na minimální připomínku obrací ke mě a hrajeme hru na štědrý přísun granulí, když nechá zvěř zmizet, nevšímá si jí. A velmi dobře už zvládá "nech to" v různých situacích, ať jsou to různé "pochoutky" ležící na zemi, kuličky pámelíku, voňavá myší díra či krtina ale i zvláště lákavé stopy, na které připomínka "tady" někdy nefunguje. Obě jsou venku poměrně bázlivé a nedůvěřivé k novým věcem, Bella se k neznámým lidem odvažuje přiblížit jako první a v nové překvapivé situaci se "leká" méně - včera nás překvapila skupina běžkařů, někteří sjížděili k Benecku dost prudce a hlučně a Bertika docela vyděsili, Bella vypadala, že ji až tak nezaskočili.

Berti má hlavu i nos o trochu širší (možná vysvětluje, že měla menší potíže se zahleněním nosu od samého počátku, i když rozštěp patra měla i přetrvávající píštěl má nepatrně horší než Bella), oči má oproti Belle tmavší, kulatější, má výrazně zkrácenou dolní čelist, takže jí často vykukuje vpředu růžový jazýček a má i volnější pysk v koutkách. Při poslední operaci patra jí vytrhali tři horní přední zuby, aby bylo možné provést plastickou operaci a slizničním lalokem překrýt píštěl. Žlutý nádech kožíšku má slabší než Bella. V porovnání s Bertikem je doma neposednější, ale když vidí, že za klid na místě Bella inkasuje odměny, rychle zalehne vedle sestřičky a vyhlíží dobroty. Když jsem doma, je Berti můj ocásek, chodí se mnou po bytě a sleduje, co dělám. Bella vydrží ležet a pozoruje mě z místa, z povzdálí. Venku Berti chodí téměř vzorně u nohy, čmuchá málo a rychle se vrací ke mě. Stopy různých zvířátek ji zajímají pramálo. "Nech to" jí jde o něco hůře, na podzim pro ni byly neodolatelné bukvice i jejich obaly, a především zaječí bobky, vzdávala se jich velmi neochotně, ale už je to výrazně lepší, na místech, kde jsme dříve bojovaly, už jde a rovnou se dívá, kde že jsou odměny za "nech to" :-).

Z obou mám velkou radost, procházky s nimi jsou potěšením, i když se slečinky mají ještě moc co učit a vzhledem k okolnostem to jde jen pomalu, příležitostí je omezeně a s oběma najednou se pracuje obtížně.

Kateřina Dvořáková, Mrklov 102, 514 01 Benecko, tel 737 326 154
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky